Peníze v kruhu: Přístup ke kreditům, když banky nechtějí půjčovat

Toto je první článek ze série o ROSCA a jejich popularitě po celém světě.

Finanční systém, který nepotřebuje banku

Deset lidí, deset stejných měsíčních příspěvků. Jeden společný fond. Každý měsíc jeden účastník obdrží vybrané peníze. Takto funguje ROSCA — Rotující spořitelná a úvěrová asociace — Účastníci se předem dohodnou na výši a frekvenci svých příspěvků a poté se střídají v obdržení vybrané částky během každého období. Ačkoliv ROSCA mohou zahrnovat různé typy jednotlivců, často je využívají ženy, které mají ještě omezenější přístup ke kapitálu.

V některých systémech není finanční přístup samozřejmostí, avšak to nesnižuje poptávku po úvěrech nebo likvidním kapitálu. Na první pohled se může ROSCA zdát jako základní uspořádání mezi známými, i když jeho jednoduchost může zakrývat fakt, že plní klíčový ekonomický účel a je založena na jasné ekonomické logice: skupina shromažďuje budoucí peněžní toky a postupně přiděluje přístup k jednorázové výplatě.

Praktiky podobné ROSCA existují v různých zemích a jsou známé různými názvy po celém světě. Tontiny se nacházejí v západní Africe, stokvely v Jihoafrické republice, gam'iyas v Egyptě a tandy v Mexiku. Ačkoliv tyto uspořádání vycházejí z principu ROSCA pravidelných, dohodnutých příspěvků a sekvenčního rozdělování společného fondu, tyto instituce nejsou nutně zaměnitelné, protože jejich pravidla, členství a další vlastnosti a funkce se liší.

Proč jsou lidé ochotni financovat jeden druhého bez banky nebo konvenční úvěrové smlouvy? Jedna odpověď se týká přístupu k penězům. Pro někoho, kdo nemůže získat bankovní půjčku s nízkou úrokovou sazbou, může připojení k ROSCA poskytnout způsob, jak získat kapitál prostřednictvím dohodnutých příspěvků skupiny. Ale nejde ani o bezplatnou půjčku, ani o univerzální náhradu bankovního produktu: přínosy závisí na pořadí, v jakém jsou prostředky přijímány, spolehlivosti účastníků a pravidlech konkrétní skupiny.

Když se spoření stane kolektivním financováním

V jistém smyslu ROSCA kombinuje dvě funkce: předčasný přístup k finančním zdrojům pro ty, kteří peníze obdrží dříve, a disciplinované spoření pro ty, jejichž tah přijde později. V závislosti na pravidlech skupiny může být pořadí určeno remízou, vzájemnou dohodou, naléhavostí potřeb účastníka nebo nabídkou. Z ekonomického hlediska není ROSCA zcela bezplatnou alternativou k bankovní půjčce. Absence explicitně uvedené úrokové sazby neznamená, že neexistují ekonomické náklady. Účastník, který fond získá jako první, těží z dřívějšího přístupu k penězům; účastník, který ho obdrží naposledy, nese riziko inflace a riziko, že ostatní členové skupiny mohou selhat. V některých typech ROSCA je tato časová nerovnováha kompenzována prostřednictvím nabídky nebo jiných alokačních pravidel, ale takové mechanismy také mění ekonomiku uspořádání.

Ekonomické pozice účastníků nejsou totožné. Žena, která peníze obdrží jako první, získá přístup k této sumě dříve, než by ji sama nashromáždila. Ve skutečnosti je její předčasná výplata financována následnými příspěvky ostatních účastníků. Žena, jejíž řada přijde poslední, provádí pravidelné platby jako první a souhrnnou částku obdrží až na konci cyklu.

Představme si hypotetickou skupinu deseti žen, kde každá přispívá RUB 10 000 každý měsíc. Společný fond tedy činí 100 000 RUB. Pokud všichni přispívají včas a cyklus probíhá bez přerušení, každý měsíc získá jeden účastník. Během deseti měsíců ho každý účastník obdrží jednou.

Rozdíly jsou obzvlášť zřejmé, když se vezme v úvahu časová hodnota peněz. Jak víme z ekonomie, obdržet 100 000 RUB dnes není ekvivalentní tomu, že za devět měsíců přijmete stejnou částku. Ekonomický výsledek ovlivňuje inflace, potenciální výnos z alternativních využití peněz a riziko, že ostatní účastníci nesplní své závazky.

To vše zdůrazňuje zásadní bod, a to, že ROSCA sama o sobě nevytváří další finanční zdroje. Přesouvá přístup k existujícím a očekávaným příspěvkům, mění pořadí, v jakém mohou být použity. Z tohoto důvodu je nejlepší chápat jako mechanismus pro kolektivní financování a vzájemné spoření, nikoli jako zdroj nového kapitálu.

Proč se účast žen stala předmětem ekonomického výzkumu

Ekonomové Siwan Anderson a Jean-Marie Baland již dříve zkoumali kolektivní spoření a alokaci zdrojů v domácnosti pomocí empirických dat o ROSCA. [1]

Ve vzorku ROSCA v oblasti s nízkými příjmy v Nairobi v Keni tvořily většinu ROSCA ženy. Zvláště časté byly mezi účastníky vdané ženy s vlastním příjmem. Článek popisuje tento mechanismus jako příležitost "ochránit své úspory před nároky manžela na okamžitou spotřebu."

Výzkumníci navrhli vysvětlení související s rozdělením finančních prostředků v rodině: účast v ROSCA by mohla ženě pomoci udržet kontrolu nad úsporami a chránit ji před požadavkem, aby peníze byly okamžitě utraceny na domácí spotřebu.

Tato studie se také dotýká širších ekonomických otázek, které jsou významným tématem v literatuře ekonomického rozvoje: alokace zdrojů v rámci domácnosti. Tradiční modely domácností mohou rodinu vnímat jako jednotnou ekonomickou jednotku, která koordinuje rozhodnutí o příjmech a výdajích. Stále více výzkumů od rozvojových ekonomů a dalších ukazuje, že ve skutečnosti se zájmy manželů mohou lišit. Mohou mít odlišné priority, plánovací horizonty a míru kontroly nad penězi, které vydělávají.

V takových případech může ROSCA sloužit i dalšímu účelu: nejen pomoci účastníkům šetřit, ale také podporovat individuální kontrolu nad částí jejich příjmu. Zjištění Andersona a Balanda by však neměla být interpretována jako důkaz, že rodinné neshody jsou univerzálním důvodem, proč se ženy účastní ROSCA. Studie identifikuje mechanismus pozorovaný v konkrétním vzorku z Nairobi. Jeho výskyt v jiných zemích a sociálních skupinách vyžaduje samostatné zkoumání.

ROSCA jsou opakujícím se tématem v rozvojových zemích, a proto budeme publikovat sérii blogových příspěvků o ROSCA a o tom, jak poskytují ženám kanál k přístupu k jinak nedostupným finančním aktivům.

Reference

1. Anderson, S., Baland, J.-M. (2002). Ekonomika ROSCA a alokace zdrojů v rámci domácností. The Quarterly Journal of Economics, 117(3), 963–995.
   https://doi.org/10.1162/003355302760193931